Čtení:   Mt 4,1 – 11 + Jk 1,2-4 + 12 – 14

Text: Matouš 6,13a –„ A neuveď nás v pokušení“

Tohle je, sestry a bratři, zvláštní prosba. Asi nejzáhadnější z celé modlitby Páně. Prosíme-li Boha, „neuveď nás v pokušení“, tak tím přece nepřímo připouštíme, že to dělá, že je to on, kdo nás do pokušení uvádí, kdo nás pokouší. Jaký by jinak mělo smysl ho prosit, aby to nedělal?

                To se nám ale příčí. Máme zažité klasické schéma, podle kterého je to satan, ďábel, pokušitel, kdo člověka pokouší. Že by totéž dělal Bůh? Že by nás on sám sváděl ke zlému? To je přece absurdní.

                Jenomže, jakkoli je nám to proti mysli, jakkoli se bráníme připsat Bohu nějakou pokušitelskou činnost, bible přece jen něco takového říká, nebo alespoň naznačuje. Slyšeli jsme například před chvílí vyprávění o Ježíšových pokušeních. Začíná tím, že hned, jak byl Ježíš pokřtěn, vyvedl ho Duch na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Duch boží tedy uvádí Ježíše v pokušení ďábelská. Podobně bible mluví také o cestě pouští, na kterou vyvedl Izrael Hospodin, jako o pokušení. A nazývá tak nejenom hlad, který při ní na lid dolehl, ale i manu, kterou od Boha dostal. A na začátku biblické knihy Job, o které jsme nedávno mluvili na náboženství pro dospělé, se satan dokonce objeví jako jeden z božích synů, který bez jeho svolení nemůže nic dělat. Opakovaně proto žádá, aby mohl Joba pokoušet. A Bůh k tomu svolí, vydává Joba pokušení. V jistém smyslu tedy bible opravdu říká, že Bůh člověka uvádí v pokušení, že se s jeho vědomím a na jeho popud děje to, co je pro nás pokušením.

                Na druhou stranu jsme ale z Jakubova listu četli také jednoznačné varování: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ Tak jak to tedy vlastně je? Pokouší nás Bůh, nebo jsme vábeni vlastní žádostivostí? Vždyť si to odporuje a protiřečí!?

                Jenomže on asi právě tenhle protimluv vystihuje pravdivě naši situaci a napětí našeho života. Vyjadřuje, že život je zásadně dobrý a zlo si v něm s námi nemůže dělat, co chce, ale i tak nás život někdy ke zlému svádí. K tomu dobrému totiž patří i možnost volby, a ta ze své podstaty obsahuje i možnost rozhodnout se zle. Pokušení je rub svobody a odpovědnosti, která nám byla dána. Právě v tom, co nás dělá lidmi, se otvírá i možnost pokušení. Ale byla by lež jednoduše říkat, že nás tedy prostě život svádí ke zlému. Ano, každá volba představuje riziko, ale je to naše volba. My jsme za ní zodpovědní.

                Není náhoda, že se na začátku bible nesetkáváme se zlem v souvislosti s ďáblem, ale s darem stvoření a s lidskou svobodou a odpovědností; s tím, co nám bylo svěřeno. Ačkoli malíři a teologové vykreslují hada z příběhu o základním hříchu jako ďábla, bible o něm říká jenom to, že byl nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Bůh učinil a o které se - jako o celém stvoření – praví, že to vše bylo velmi dobré.

                A právě to velmi dobré člověka svede. Pokušení totiž není něco očividně zlého. Vede k němu spíš odpovědnost bez důvěry. Lidé přece byli stvořeni k tomu, aby byli božím obrazem, a zláká je právě to, že by mohli být jako Bůh. Jenom přestanou důvěřovat, že jim to Bůh opravdu přeje. Chtějí toho dosáhnout po svém, bez respektu, který by je v něčem brzdil. Využijí prostě možnosti, které jim život nabízí, oslněni tím, co slibují a co samo o sobě není zlé.

                A tak je to i u Ježíšových pokušení. Ďábel ho nesvádí k něčemu jednoznačně zlému. Naopak, vše, k čemu ho vybízí a co slibuje, souvisí s jeho posláním a také se potom v evangeliu naplní. Pokušitel jenom navrhuje, aby toho dosáhl mimo cestu oddanosti a poslušnosti, aby se nezdržoval s důvěrou, když to jde jinak. Všechna ta pokušení začínají slovy: „Jsi-li Syn boží…“ – jde v nich právě o jeho poslání a odpovědnost, které Bůh při křtu potvrdil.

                To je právě ono napětí našeho života. Bůh nás k něčemu vede a je to bezesporu dobré, ale pro nás je to zároveň pokušení.  Jsme povoláni k pravdě. Ale my, místo abychom jí důvěřovali, chceme ji mermo mocí prosadit. Za to se cítíme odpovědní. A kvůli tomu se pak dopouštíme neupřímnosti, všelijakých podrazů i násilí, protože nám důvěra ve zdánlivě bezbrannou pravdu schází. A protože nám přece jde o pravdu, tak se k tomu navíc cítíme být oprávněni. Posvětíme si to.

                Jsme povoláni k lásce. Ale právě to nás často svede k nenávisti vůči těm, kdo ohrožují naše milované, nebo nás falešně brzdí v tom, abychom zakročili vůči zlému, když se ho dopouštějí oni. Někdy se na lásku vymlouváme, když by solidarita znamenala konflikt a jindy nás strhne k vyloženým podvodům. Kolikrát se už ozvala omluva, že člověk něco provedl kvůli rodině nebo dětem?

                Právě to, co je nám svaté, je pro nás zároveň největším pokušením.  Odpovědnost, ke které nás Bůh zve, ho s sebou přináší. Tomu se prostě nelze vyhnout.

Ale za co se tedy modlíme, když prosíme, neuveď nás v pokušení? Znamená to snad, zbav nás odpovědnosti? Neoslovuj nás, nekomplikuj nám život, nedělej nám ho těžší, než to máme? Zařiď, abychom se nemuseli rozhodovat, aby nás všechny ty náročné situace, kdy o něco jde a kdy musíme volit, minuly? Pomoz nám se jim vyhnout? Dej nám pokoj s odpovědností. Ať na nás radši nic nezáleží!

                Byla by taková prosba vůbec křesťanská? Možná je pochopitelná v situaci, kdy na jednoho doléhá odpovědnost tak, že je to neunesení. Ostatně i v bibli se několikrát ozve. Je lidská. Ale to ještě neznamená, že jí máme dát samozřejmě za pravdu. Ono to ani nejde, chceme-li zůstat lidmi. Celý lidský život je přece v tomhle smyslu pokušením. Lidským ho dělá právě ta možnost volby.

                Co tedy znamená „Neuveď nás v pokušení“?

Odpověď snad naznačuje ekumenický překlad. V poznámce pod čarou uvádí variantu „Nevydej nás na pospas zkoušce“. Zní to podobně, ale je v tom veliký rozdíl. Z téhle varianty je zřejmé, že neprosíme o to, abychom se všemu náročnému vyhnuli, aby nás žádná zkouška nepotkala, ale abychom se v ní neocitli bez opory, bez pomoci, sami.

                A to je něco úplně jiného než útěk před odpovědností. To je pokorné vyznání, že na ni sami nestačíme, a přesto ji nechceme vzdát. Proto prosíme: „Buď s námi, neopouštěj nás, nenech nás v tom samotné.“ Chceme obstát, ale uvědomujeme si, jak jsou na to naše síly nedostatečné, jak snadno nás nejen naše slabosti, ale i dobré a zbožné úmysly a vědomí odpovědnosti svedou. Naše zbožné úsilí na to prostě nestačí. Ani naše pokora. I ta se snadno stane jen omluvou, že se nedá nic dělat. S tím se právě ta modlitba odmítá smířit.

Prosíme o pomoc, a tak vyjadřujeme důvěru, že ten náš zápas není marný, protože v něm nejsme sami. A pak mohou být zkoušky nejen břemenem, ale i povzbuzením a radostí, jak píše apoštol Jakub. Obstojíme-li v nich, nestanou se nám zdrojem machrování, ale svědectvím o Bohu, který nás ve štychu nenechal. Amen.