Otče náš X.

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:    Nehemjáš 8,1 – 12

Z modlitby Páně nám zbylo jediné slůvko – slůvko „Amen“. Pokusme se mu společně porozumět a přijmout jeho poselství.

Tímto slůvkem, bratři a sestry, tradičně končíme svoje modlitby. Připojujeme ho i k modlitbě Páně. Nevím ale, jestli o něm vůbec někdy přemýšlíme, jestli pro nás má vůbec nějaký význam. Spíš bych řekl, že ho chápeme prostě jako tečku. Řekne-li se, že je s někým amen, je jasné, že je s ním zkrátka konec, šlus. Má to spočítané. Definitivně.

                „Amen“ je ale víc než zbožné interpunkční znaménko a – jak to bývá – význam, který mu přisoudila lidová slovesnost, je na hony vzdálený tomu biblickému. Gramaticky je to vlastně něco jako hebrejské příslovce utvořené z kořene „amana“, což znamená být spolehlivý, pravdivý, pevný, věrný. Dalo by se přeložit jako „jistě, opravdu, spolehlivě, určitě“ a někdy také prostým „ano“. Do řečtiny se překládá také jako „staň se“. Proto bychom je mohli chápat jako potvrzení svých přání a proseb – „ano, tohle si přejeme; ano, to chceme, aby se stalo“.

                Když se ale podíváte do bible, zjistíte, že jeho význam je asi ještě jiný, hlubší, osobnější. Slovem „amen“ odpovídal například boží lid na přikázání, která mu Mojžíš přednášel. Uznával tak jejich platnost, vyjadřoval s nimi souhlas, přijímal je za své. Ze své strany tak vlastně uzavíral s Bohem smlouvu. Slovo „amen“ mělo hodnotu podpisu, osobního stvrzení, slibu, kterým člověk s daným slovem spojoval sám sebe. Přitakával tomu, že do toho, co bylo řečeno, patří a nemůže se od toho nijak distancovat.

Nebo po návratu ze zajetí, kdy šlo o nový začátek, předčítal znalec zákona Ezdráš všem, kdo mohli rozumět, z knihy Zákona a všechen lid s pozdviženýma rukama odpovídal: „Amen, amen.“ A nepřizvukovali tak zákonu jenom jako programu, kterého se chtějí držet. Plakali, když ho slyšeli.  Jejich „amen“ potvrzovalo, že jim došlo, že to tak prostě je a oni najednou viděli, jak se tomu vzdálili, jak se provinili. Jejich „amen“ bylo výrazem poznání, které v pronesených slovech objevilo pravdu, která platí a bezprostředně se týká jejich života. Ztotožňovali se tak s tím, co slyšeli. Uznávali to jako něco nepominutelného, od čeho se odvíjí jejich život i naděje.

                Předpokladem takového ztotožnění a souhlasu je ovšem porozumění. Slovo „amen“ není bezmyšlenkovitá formule slepé víry, která všechno odkývá. Chceme-li je k něčemu říct, máme dobře vědět k čemu, a je také potřebí, abychom se v tom sami našli. „Tak to je“ neříkáme tím slovem „amen“ jenom k něčemu obecnému mimo nás, mluvíme i o vlastním životě. V případě modlitby Páně třeba o tom, že v něm v prvé řadě nejde o naše štěstí, ale o posvěcení božího jména; nebo že chléb náš vezdejší není jen výsledkem naší práce, ale darem božím a víc asi závisí na důvěře než na píli; nebo že to, co je nám nejvíc třeba, je odpuštění vin, protože my nejsme bezúhonní, nejsme bez viny. Je to pro nás opravdu tak? Vidíme takhle život? Ztotožňujeme se s tím? A jsme proto s to, nad tím, jak žijeme, třeba i zaplakat?

                Abychom ale plně porozuměli hloubce slova „amen“, je třeba si všimnout, že je bible užívá k vyjádření samotné boží podstaty. Tam, kde například u proroka Izajáše mluví český překlad o Bohu pravém, tam v originále stojí elohím amen. A kniha Zjevení s ním přímo ztotožňuje Krista: „Toto praví ten, jehož jméno jest „Amen“, svědek věrný a pravý, počátek božího stvoření.“ (3,14) Amen v tomto vrcholném smyslu už není jen slovo, ale skutečnost, život, který potvrzuje a ztělesňuje boží spolehlivost, věrnost a pravdivost.

                Apoštol Pavel o tom píše v listu do Korintu takto: „Vždyť boží syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my – já a Silvánus a Timotheus – nebyl zároveň „ano i ne“, nýbrž v něm jest jasné „Ano“! Ke všem zaslíbením božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno „Ano“. A proto skrze něho zní i naše „Amen“ k slávě boží.“ (2.Kor 1,19n)

                Mluvil jsem o tom již minulou neděli – naše modlitby v posledu nestojí na nás. Důvěra, ve které pronášíme svoje prosby, vyslovujeme svoje otázky, sdílíme svá trápení i radosti není iluze a je možná a skutečná díky Bohu. On, jak to dosvědčuje příběh Ježíše Krista, se rozhodl pro nás. Naděje, která dává modlitbě smysl, je zakotvená v boží věrnosti k nám lidem. Díky ní je skutečná.

                Svým „amen“ nepotvrzujeme jenom to, že svoji modlitbu myslíme opravdově a že se s ní ztotožňujeme. My k ní můžeme říct toto „opravdu, jistě, tak to je“ proto, že Bůh je věrný a spolehlivý, a přes všechno jací jsme, trvá na tom, že bude s námi a pro nás. To závěrečné „amen“ se v posledu netýká naší, ale jeho opravdovosti. Za tu spolehlivost, kterou vyjadřuje a které se můžeme důvěrou držet, patří všechna sláva a chvála jemu.

                Pokusme se teď tedy domyslet, co všechno asi znamená, když na konec modlitby Páně připojujeme své „amen“ – tedy jistě, opravdu, ano:

                Za prvé asi to, o čem jsem tu už také mluvil, totiž že do ní patříme, že se naše účast nemůže omezit jenom na roli žadatele a následného pozorovatele. To, co jsme vyslovili, přijímáme pro sebe jako něco, co našemu životu udává směr, a tak není možné se v tom také neangažovat. A přitom možná nejde ani tak o závaznost, kdy každou prosbu budeme brát jako apel a úkol pro sebe, ale o důvěru, že se naše prosby naplní. Kdo s tím počítá, ten to ve svém rozhodování a jednání prostě předjímá. Důvěřuje, že všechno nezávisí jenom na nás. To není – jak by se mohlo zdát – výmluva, že bychom mohli složit ruce do klína. To je důležité osvobození, abychom se v přehnané odpovědnosti nedali strhnout k metodám, které našim prosbám protiřečí, nebo aby nás každý nezdar nevehnal do náručí zoufalství a beznaděje, kdy považujeme předem všechno za marné.

                A za druhé, své „amen“ říkáme při modlitbě Páně k něčemu, co není jednoduše naše. Přinejmenším ve dvojím smyslu:

                Jednak jsme jí nevymysleli – nevytryskla nám prostě z duše, není to výraz naší osobnosti nebo ducha. Jde o prastarý text, o němž věříme, že ho máme od samotného Krista. Jeho přisvojením přijímáme tedy také to, že mírou a základem naší víry nejsme my sami, naše autenticita a upřímnost. Jako rozhodující přijímáme něco, co není z nás, co nám nemusí mluvit z duše, o čem je třeba přemýšlet, co pro nás může být otázkou, co dá třeba pěknou práci pochopit. K víře a modlitbě patří zásadně tento rozhovor nebo zápas. Kdo se při nich s ničím vyrovnávat nemusí, ten možná vede jen zbožnou samomluvu.

                A jednak v modlitbě Páně říkáme svoje „amen“ k něčemu, co není jenom individuálně naše, co se netýká jenom jednoho každého z nás.  Už její oslovení „Otče náš“ nás spojuje se všemi ostatními. Svým „amen“ dáváme za pravdu boží solidaritě a věrnosti, která má na mysli každého. Nelze v ní soukromničit. Ani zbožně. Nejde v ní jenom o spásu naší duše, zahrnuje celý svět a vztahy v něm. Bylo-li v Kristu řečeno „ano“ ke všem božím zaslíbením, kolik jich jen jest, pak se modlíme pravdivě jen s vědomím solidarity a zájmu o druhé i o celé stvoření. K tomu říkáme své „amen“.