Rodinné 4.9.2016

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Matouš 13,31 – 32

JAKÉ JSTE MĚLI PRÁZDNINY, DĚCKA?

  • A VÍTE JAKÁ VELKÁ – DOKONCE CELOSVĚTOVÁ – AKCE SE O PRÁZDNINÁCH KONALA? Olympiáda v Riu de Janeiro
  • SLEDOVALI JSTE JÍ? SLEDUJETE NĚJAKÝ SPORT?
  • MĚLI JSTE NĚJAKÉHO FAVORITA?
  • (VÍTE, KDO JE TO FAVORIT? =  ten, o kom se předpokládá, že vyhraje, kdo na to má výsledky…)
  • A VYHRÁVAJÍ VŽDYCKY FAVORITÉ?
  • MŮŽE VYHRÁT NĚKDO, KDO VYPADÁ ÚPLNĚ BEZ ŠANCE?
  • A ZAŽILI JSTE TO?
  • A TEĎ NEMYSLÍM JENOM VE SPORTU – ZAŽILI JSTE, ŽE BY NĚKDO, OD KOHO SE NIC NEČEKÁ A KDO NA TO PODLE VŠEHO VŮBEC NEMÁ, UDĚLAL NĚCO DŮLEŽITÉHO, VÝZNAMNÉHO,
  • VZPOMNĚLI BYSTE SI TŘEBA NA NĚJAKÝ PŘÍKLAD Z BIBLE? (David-Goliáš; Mojžíš-faraon; cizinka Rút; malá otrokyně Námana Syrského; cizinec Samařan; mudrci od Východu….)

V bibli je to tak vlastně často. Je plná nečekaných překvapení. Často tam právě u těch slabých a podceňovaných začíná něco velkého, zatímco sebejistí machři vyjdou naprázdno.

                Asi proto, abychom tolik nespoléhali na ty „hvězdy“ a taky abychom sami nemachrovali. Ale možná ještě spíš proto, abychom všechno nevzdali, když nejsme „hvězdy“. Díky Bohu je někdy všechno jinak. A o tom vám chci dneska vyprávět.

                Je to příběh o začátku úplně nové kapitoly v bibli. Vy jste si minulý rok v nedělce vyprávěli o tom, jak boží lid – Izrael – došel do svobodné země.  Byl to veliký dar od Pána Boha. Jenomže ono to vypadalo, že to s nimi v té svobodné zemi jde od desíti k pěti, že je to spíš konec než začátek, že to nemá žádné dobré pokračování. Ale mělo. Jenom bylo jiné, než by kdo čekal. O tom to právě je.

                Je to vlastně příběh o dvou ženách jednoho muže. Na tom nebylo nic zlého – tehdy mohli mít muži víc žen. Ten muž se jmenoval Elkána. Žil v izraeli, ale rodem z něho nebyl. Přidal se k němu. Dneska by se řeklo „náplava“. Neměl na co být pyšný, žádnou slavnou tradici za sebou neměl. Bylo to tak, jak to říkalo jeho jméno – Elkána totiž znamená „Bůh vytvořil“. Že patřil k božímu lidu, to bylo jen díky Bohu.

                Zato jeho první žena, to byla hvězda. Taky se jmenovala Perla – hebrejky Penina. To byla perla rodiny, taková super žena, super matka, matka rodu. Měla dětí jako smetí. A byla na to náležitě hrdá: „Vidíte, díky mně má náš rod budoucnost! Beze mě byste vymřeli!“ A také to dávala té druhé ženě pěkně sežrat. Ta se jmenovala Chana  - dneska bychom řekli Hana, nebo Anna a žádné děti neměla. „Vidíš, ani děti svému muži nedáš! Kdyby bylo na tobě, tak je s námi konec.“

  • JAK MYSLÍTE, ŽE TÉ CHANĚ ASI BYLO?

Smutno. Sama si to vyčítala. Samotnou ji napadalo, že asi není dost dobrá – pro svého muže, ani pro Pána Boha. Bylo jí těžko.

A nejvíc, když šli do městečka Šílo. Chodili tam celá rodina každý rok. Byl tam totiž chrám a oltář, na kterém obětovali a děkovali přitom Bohu za všechno, co jim dává. Byla to radostná slavnost, ke které patřila i hostina. Všichni se na ni těšili. Jen Chana ne. Tady to na ní ještě víc doléhalo: Všichni se radují z boží štědrosti a na mě asi Bůh zapomněl. A Perla si ještě ráda přisadila: „Tak co, Chano, pořád nic?“

Elkána ji marně utěšoval. Chana ani nejedla, plakala a vytratila se do chrámu. Bylo jí hořko a všechnu tu hořkost a smutek Bohu vypověděla. Byla to taková smutná modlitba a Chana při ní Bohu také řekla: „Kdyby ses nade mnou smiloval, kdyby se mi narodil syn, kdybych věděla, že na mně pamatuješ, mne by to stačilo. Já bych i toho syna dala tobě. Byl by tady, sloužil by ti.“ Byl to vlastně slib, co vyslovila.

Tedy vyslovila – ona vlastně nic nahlas neřekla. Byla tak smutná, že mluvila jen v duchu. Pohybovala rty, ale nevydala ani hlásku. Toho si také všiml vážený kněz Elí, který tam stál. A hned mu bylo všechno jasné: „Zase nějaká, co při hostině přebrala, opila se a teď tu drmolí, Bůh ví co.“ A hned na ní také vyjel: „To se nestydíš, ty mazavko. To ani tady nevíš, kdy přestat! Nech už toho pití.“

Ale Chana se bránila: „Tak to není, nejsem opilá. Jsem strašně smutná. Mluvila jsem s Bohem o své beznaději.“ Elí se zarazil, byl vedle, a tak jen rychle zabručel požehnání: „Jdi v pokoji, Bůh ti dá, zač jsi ho prosila.“Možná jen chtěl, aby už byla odsud, ale pro Chanu to znělo krásně. Odcházela už beze smutku.

A její prosba se opravdu splnila. Bůh na ní nezapomněl. Po čase se jí narodil chlapeček. A nezapomněla ani Chana – dala mu jméno Samuel, to znamená „Bůh vyslyšel“. A když Samuel povyrostl, vzala ho s sebou do Šíló do chrámu a řekla tam knězi Elímu: „Já jsem ta žena, o které jste si myslel, že je opilá. Prosila jsem za tohoto chlapce a Bůh mne opravdu vyslyšel. Vyprosila jsem si ho, aby byl jeho.“ Teď už věděla, že Bůh je opravdu štědrý a že když mu ho svěří, nic tím neztratí. Chodili teď do Šíla se svým mužem Elkánou nejen za pánem Bohem, ale i za Samuelem. A teď to byly už radostné slavnosti i pro Chanu. Zpívala při nich: „Má duše Boha velebí, protože všechno je jinak, než se zdá. On na ponížené nezapomíná. Díky němu mají budoucnost i ti, kdo vypadají bez šance. Ztrápení díky němu vyjdou z nesnází a pyšní ostrouhají. Díky němu může být i to, co vypadá jako konec, nový začátek.

A on to opravdu byl nový začátek. Samuelem začíná v bibli celá nová velká etapa příběhů, které si budete tenhle rok vyprávět v nedělce. I ta je o tom, jak díky Bohu a jeho věrnosti se mohou smutné konce změnit v dobré začátky.

A proto si teď my všichni zazpíváme:

Má duše Boha velebí – 627

Bratři a sestry,

Tímhle příběhem lidské impotence začíná v bibli, jak jsem říkal dětem, epocha králů, která podstatným způsobem formuje celý biblický pohled na naději; tak podstatným způsobem, že ji Nový zákon představuje jako království boží. A není to výjimka. Takřka všude, kde se v bibli rodí něco skutečně velkého a rozhodujícího, čteme o lidské neplodnosti. Chana je jen jedním jejím příkladem. Spolu se Sárou, Ráchel, matkou Samsona, Alžbětou a nakonec i Marií dosvědčují totéž. A jen ten, kdo beznadějně uvízl v soudobých obzorech, by to mohl považovat za informaci z biologie, ať už kvůli tomu tvrdí, že je to nesmysl nebo zázrak.

                Bible takhle odpovídá na otázku, odkud se bere naděje? Na čem záleží? Kde je zdroj těch velkých a rozhodujících věcí?

        To všechno není záležitost naší lidské potence a našich předpokladů ať už za ně považujeme chytrost, sílu, bohatství, dobrou tradici či správný původ nebo svou duchovnost a zbožnost. Je to dar boží milosti a věrnosti, která se děje i navzdory tomu, že všechno to ostatní schází. Proto se týká i naprostých outsiderů a beznadějných vyhlídek. Naše odhady a očekávání proto mohou být úplně vedle. Jak ty sebejisté, tak ty naprosto rezignované. Důvěřovat je něco jiného, než být přesvědčeným optimistou či pesimistou. Důvěřovat spíš znamená brát svoje odhady s rezervou, nenechat se fascinovat ani velikostí ani

nepatrností a víc spoléhat na Boha, který vyvolil to, co je slabé a bláznivé, aby zahanbil silné a moudré.

                My se často s nostalgií a pochybností ptáme, kde jsou všechny ty veliké skutky boží a výrazné postavy, o kterých v bibli čteme. Vyhlížíme takové osobnosti – směrodatné, ryzí, pevné a s vizí – ty, které udávají nový a dobrý směr dějinám.

                Jenomže to je právě zpětný pohled. Ve chvíli, kdy se ty rozhodující věci začínají a rodí, nevidíme obvykle nic – nic než ženu, která bolestně zápasí se svým trápením, nic než modlitbu, která je spíš nářkem než vzorným vyznáním a zbožným profesionálům se může jevit, jen jako opilecké mumlání. Proto je důležitý ten pohled na začátek – abychom předčasnými soudy všechno nepohřbili, abychom od nich měli odstup, abychom třeba i tu bezmoc, kterou cítíme, neviděli osudově.

                Boží království je jako hořčičné zrno.  Začíná v tom, co snadno přehlédneme a podceníme, co je nepatrné. A i když vyroste, tak to rozhodně není žádný bájný libánský cedr. Ale svůj užitek pro druhé má. Boží příběhy se možná dějí jinak, než bychom čekali, ale mají svou budoucnost. A kdo se jim s důvěrou otevře, ten ji má s nimi. Amen.