rodinné bohoslužby 14.6.2009, Jan 2,1 - 11

čtení: Matouš 22,1 - 10
text: Jan 2,1 - 11
- DĚTI, MÁTE RÁDI OSLAVY?
- A CO DOMA TŘEBA SLAVÍTE?
- CO VŠECHNO K TAKOVÉ OSLAVĚ PATŘÍ? CO DĚLÁTE?
- A BYLI JSTE UŽ NĚKDY NA SVATBĚ?
- BYLI JSTE PAK TAKÉ NA SVATEBNÍ HOSTINĚ?
- CO TAM BYLO NEJLEPŠÍ? CO TAM BYLO DOBRÉHO?
- UMÍTE SI PŘEDSTAVIT, ŽE BY TY DOBROTY DOŠLY? ŽE BY JICH BYLO MÁLO? STOLY BY BYLY NAJEDNOU PRÁZDNÉ. JAKÉ BY TO BYLO?
Asi zlé. Byla by to asi ostuda pro ženicha, že to špatně zařídil, že na to dost nemyslel. Taková hostina a hojnost ke svatbě patří. A Ježíš právě k radostné hostině, kde je všeho dost, často přirovnával to, co nám Bůh připravil a k čemu nás zve. To je taky taková radost pro všechny. (Jak to Kuba před chvílí četl.)
A evangelista Jan o jedné takové svatbě, na kterou byl Ježíš pozván, vypráví. Hned na začátku svého evangelia, aby to bylo jasné, co můžeme s Ježíšem čekat.
Stalo se to v malém městečku, které se jmenovalo Kána. Slavili tam svatbu ? ženich, nevěsta, svatební veselí, plné stoly. A pozvali na ní také Ježíšovu maminku Marii i Ježíše a jeho učedníky. Svatební oslava tehdy trvala dlouho, třeba celý týden. Svatebčané se radovali s nevěstou a ženichem, připíjeli jim na zdraví a na věrnost. Jenomže, co se nestalo! Možná ženich s tolika hosty nepočítal, možná to špatně odhadl. Víno jim zkrátka začalo docházet. Nebylo, co pít ani čím připíjet. Hrozilo, že ta oslava zle skončí. Místo radosti z ní bude jen ostuda a hosté se rozejdou.
Ježíšova maminka Marie si toho všimla. Věřila, že by to Ježíš mohl změnit a tak mu řekla: ?Už nemají víno.?
- A CO MYSLÍTE, ŽE JEŽÍŠ UDĚLAL?
No, on se té její žádosti nejdřív bránil ? není přece žádný kouzelný dědeček, aby jim vyčaroval víno! To by pak lidé věřili jen v kouzla. A on přišel, aby ukázal, jak má Bůh lidi rád, aby mohli věřit jeho lásce.
Jeho maminka ale asi právě věřila, se v té lásce najde pomoc i pro tu svatbu a radost, které hrozilo, že smutně skončí. A tak šla za služebníky a řekla jim: ?Udělejte, cokoli vám nařídí.?
A to bylo důležité. Ono to totiž vypadalo, že Ježíš chce tu svatbu prostě skončit. Nařídil služebníkům, aby naplnili vodou nádoby, které tam měli na omývaní, které se konalo vždycky před a po jídle. Vypadalo to tedy, že jen chystá vodu, aby se umyli a šli domů, když už víno není. A toho by se asi báli. Raději by se tu ostudu snažili nějak zamaskovat. Radost by to sice žádná nebyla, ale víte, jak se bojíme přiznat, když něco zkazíme. Ještě, že ta Ježíšova maminka důvěru měla a poradila jim, aby Ježíše poslechli, a tak ty nádoby vodou naplnili.
Když totiž byly plné ? a bylo tam vody, že by se v ní dalo koupat ? Ježíš jim řekl, aby ji nabrali a donesli správci hostiny. Ten ochutnal (kalich) a celý udivený ? protože nevěděl, odkud ten džbánek je ? si zavolal ženicha a povídá mu:
?Obyčejně lidé dávají na hostině nejdřív dobré víno a když se lidé napijí a už to tolik nepoznají, podávají horší. Ale ty jsi nechal to nejlepší víno až naposled!?
To bylo překvapení. Asi i pro ženicha ? ten nejspíš také nevěděl, co se stalo. A my to vlastně také úplně nevíme, ale víme díky komu se to stalo, že se lidé místo ostudy a smutku mohou veselit.
- DÍKY KOMU TO BYLO?
Ano, díky Ježíšovi a také díky té důvěře, ve které Marie spoléhala na to, že ho má cenu poslechnout, i když to bude vypadat, že tím radost skončí.
Kdepak neskončí. Teprve nás čeká. Dokonce i když jsme sami něco pokazili. S Ježíšem se toho nemusíme bát. Nemusíme to maskovat. Protože nás má rád a radost nám přeje. Tolik radosti, že se nikdy nevyčerpá. Proto ho má cenu poslouchat a důvěřovat, že to nejlepší nás, jako na té svatbě v Káni, ještě čeká. Každá radost, kterou máme, nám to může připomenout.

To také říká písnička, kterou si teď o té svatbě v Káni zazpíváme; máte ji na lavicích:
156 SV Kázání o svatbě v Káni Galilejské

Bratři a sestry, i když ? jestli jste si všimli titulu písničky ? jsme si teď navzájem kázání zazpívali, chci ještě něco dodat. Chci se ještě vrátit k Ježíšově dost odměřené odpovědi Marii, když mu připomíná nedostatek vína. Ježíš jí říká: ?Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.?
Pokud bychom to přeslechli, mohli bychom také dojít k představě Boha jako číšníka, který jenom doplňuje naše poháry štěstí, radosti a pohody, podle našeho přání, když se nám nedostává. To není představa, která by nám věřícím byla tak vzdálená, jak se možná zdá. Co jiného je v podstatě za upřímně míněným svědectvím, že je Bůh odpovědí na všechny naše otázky, které pomíjí, že Bůh také otázky klade a vyvolává. Nebo za svědectvím, že nám modlitba skvěle funguje, tj. že je nám vždycky zřejmé a srozumitelné, jak se naše prosba splnila.
Přiznám se, že mě to vždycky jasné a srozumitelné není a jsem proto vděčný za tu Ježíšovu odpověď, která připomíná, že i ve své pomoci zůstává svrchovaný a jeho radost má svůj čas, který se s tím mým nemusí vždycky shodovat. To pak nemusím být nervózní z toho, že žádnou odezvu hned nevidím a má smysl si počkat, hledat a důvěřovat. Což neznamená pasivitu a trpné smíření s osudem, ale výzvu ? jak to Marie vzápětí říká služebníkům: ?Udělejte, cokoli vám nařídí.?
Věřím, že chceme-li Ježíšovu radost skutečně přijmout, je třeba důvěry, která dá Bohu v životě prostor a čas, která skutečně nechá její naplnění na něm, a proto vyslyší jeho slovo, i kdyby nám znělo jako umíráček naší radosti. Jak jsem říkal dětem, ono tak i těm služebníkům v Káni mohlo připadat.
Jen ten, kdo důvěřuje, poslechne a může udělat úplně novou zkušenost: S Kristem má život úplně jinou gradaci než bez něj. Nejlepší není to, co jsme prožili a co se bohužel už nikdy nevrátí. Tak to chodí tam, kde je radost věcí našich sil. Ty nepochybně slábnou, ubývají, docházejí.
S Kristem je to ale jinak. Pokud člověk nežije jenom sám ze sebe, pak není odkázán jen na to, co si nachystal, pak může čekat dobrá překvapení. To nejlepší není za námi. Není třeba žít jen vzpomínkami. Život nejde jen od desíti k pěti. Tam, kde ho člověk přijme z Boží ruky, tam může čekat to nejlepší naposled, tam může hledět do budoucnosti s nadějí, i když mu síly ubývají. Radost z Boha se nespotřebovává, ale roste. Právě v těch chvílích, kdy jsme se vším tím, co jsme nachystali na dně, můžeme okusit, že naše síly nejsou všechno. Můžeme zažít nevídané překvapení, které zachrání situaci, třeba i naší vinou zbabranou. Můžeme okusit výborné víno Boží milosti a může se v nás zrodit důvěra v Krista, v Boží lásku k nedokonalým, která naše nedostatky napravuje, která i ty, co jsou na suchu, tahá z bryndy.
Někdo tu radost přijme nevědomky, aniž by tušil odkud pochází. Jako správce hostiny, nebo jako ten ženich, který sklidil nezaslouženou pochvalu. Může ji přijmout bez důvěry díky službě jiných - a přejme mu to z celého srdce. Nám se přece nabízí mnohem víc než jen momentální radost. My smíme vědět odkud pochází a proto žít v důvěře, že ani definitivní konec našich sil, nemusí znamenat zoufalství, ale počátek nové radosti, otevřené dveře na bohatou hostinu Boží lásky. Amen.