Lukáš 5,17 ? 26

- DĚTI, ROZBILI JSTE SI NĚKDY KOLENO? MĚLI JSTE TŘEBA NĚKDY NĚCO ZLOMENÉHO?
- A POHÁDALI JSTE SE NĚKDY POŘÁDNĚ S KAMARÁDEM? UDĚLALI JSTE SI TŘEBA NAVZÁJEM NĚCO OŠKLIVÉHO TAK, ŽE JSTE SE ÚPLNĚ ROZEŠLI?
- ŘEKNĚTE ? CO JE TĚŽŠÍ SPRAVIT TO ROZBITÉ KOLENO, NEBO TO ROZBITÉ PŘÁTELSTVÍ?
- A CO Z TOHO JE SMUTNĚJŠÍ?
- STALO SE VÁM TAKÉ, ŽE JSTE NĚCO PROVEDLI A POTOM JSTE MĚLI STRACH ( CHTĚLI JSTE TO TŘEBA NĚJAK ZAMASKOVAT ) A PŘITOM JSTE TO JEŠTĚ VÍC POKAZILI A TŘEBA JSTE SI I DOOPRAVDY UBLÍŽILI ( CHTĚLI JSTE NAPŘÍKLAD UTÉCT A OPRAVDU JSTE SI TA KOLENA ROZBILI )?
Ono to zlé, co uděláme a co nás pak tíží, i s tím zdravím asi hodně souvisí. Vyléčit vždycky neznamená jen ovázat ránu nebo zasádrovat nohu. O tom je trochu i ten dnešní příběh o Ježíšovi:
Jednou Ježíš učil v jednom domě. Poslouchalo ho také hodně farizeů a učitelů zákona. Byli to lidé zbožní, kteří znali dobře bibli. A bylo jich tolik, že se ani dovnitř vejít nemohli. Tísnili se u dveří. Úplně ucpali vchod do domu.
A tu přišli také čtyři přátelé, kteří nesli pátého.
- PROČ HO ASI NESLI?
Ano, nemohl chodit, byl chromý. A jeho přátelé asi už o Ježíšovi slyšeli a doufali, že mu pomůže. Chtěli ho k němu donést.Jenomže ouha, vchod byl úplně ucpaný. Tudy se neprotáhne ani myš, to je marné. Ježíšovi posluchači tvořili takovou hradbu, že se k němu nikdo nedostane. Všichni se jen tlačili, nikdo se ani nehnul.
Ale ti čtyři to nevzdali. Nedali se těmi zástupy okolo Ježíše odradit. Chtěli opravdu pomoct a tolik od Ježíše čekali, že se rozhodli pro něco bláznivého. Vylezli na střechu a začali ji rozebírat. To muselo být pěkné pozdvižení! A také pěkné riziko! Majitel se asi bude zlobit, bude to chtít zaplatit, lidé budou pobouření, někteří se jim asi budou smát. Ale oni chtěli tolik pomoct a takovou naději do Ježíše vkládali, že to všechno podstoupili a riskli. A tou dírou ve střeše pak ochrnutého spustili přímo před Ježíše.
A co Ježíš? Ten se nezlobil, ani je nenapomenul. Viděl v tom, co udělali, jejich důvěru a proto tomu ochrnutému řekl: ?Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.?
- CO MYSLÍTE, ČEKALI TOHLE TI ČTYŘI? NESLI TOHO OCHRNUTÉHO K JEŽÍŠOVI KVŮLI TOMUHLE? KVŮLI ČEMU HO TAM NESLI? CO ASI CHTĚLI A CO CHTĚL ON?
Šlo jim asi spíš o uzdravení. Možná teď byli překvapení, možná i zklamaní. A ten ochrnutý také. A ty zbožné posluchače to pobouřilo: ?Co to ten člověk říká,? mysleli si, ?co si o sobě myslí?! Odpouštět hříchy přece může jen Bůh. To by mohl říct každý ? ale jsou to jen slova. A to je bohapustá lež!?
Ježíš ale poznal, co si říkají a tak se jich zeptal: ?Proč si to myslíte? Co je podle vás snadnější říct: ?Odpouštějí se ti hříchy? nebo ?Vstaň a choď???
- CO MYSLÍTE, VY DĚTI, CO JE SNADNĚJŠÍ ŘÍCT?
No, říct je asi snadnější ?Odpouštějí se ti hříchy?, protože to nejde zkontrolovat, ověřit. Mohou to být jen prázdná slova a pak je to skutečně zlá a bohapustá lež. To věděli ti písmáci dobře. Možná lépe než my.
Jenomže je vůbec nenapadlo, že by to od Ježíše jenom slova být nemusela! Že by opravdu tu moc zbavit nás od viny a od zlého ? což bývá mnohem těžší než napravit pochroumané nohy ? Ježíš měl. Ježíš jim proto řekl:
?Tak abyste věděli, že to nejsou jenom slova, že to, co říkám se skutečně díky Bohu děje?? Řekl tomu ochrnutému: ?Pravím ti, vstaň, vezmi svoje lůžko a jdi domů.?
A ten chromý vstal, a měl velikou radost a chválil Boha. Protože se mu splnilo víc, než čekal, víc než chtěl. Také on poznal, že odpuštění, které Ježíš dává, není jenom slovo, že je to opravdová moc, která staví na nohy, která vrací zdraví. A viděli to i ti ostatní a žasli. A také jim zatrnulo, protože s touhle mocí nepočítali. Ale chválili za ní Boha, protože je to opravdu veliká věc, a to nejen pro zdraví, ale pro celý život.
A my se teď písničkou k té jejich chvále přidáme:
632 Neskládejte v mocných naději

PRO DOSPĚLÉ:
Milí přátelé, sestry a bratři,
příběhů o uzdravení je v evangeliích hodně. Jsou svědectvím o tom, že Ježíšova moc netkví jenom ve slovech ? že Ježíš nedává jenom dobrou radu, pravidla a naučení, jak žít, ale že zosobňuje moc, která je s to reálně změnit bezvýchodnou situaci. A ten, kdo už zažil, jak mohou život ochromit vlastní výčitky nebo sebeospravedlňování, nebude přitom uvažovat jen o možnostech alternativní medicíny. Každý z těch příběhů je ale něčím zvláštní. A právě to ukazuje a upřesňuje, co důvěra v tuhle moc znamená.
Ve vyprávění, které jsme teď s dětmi sledovali, je to především jednání těch čtyř ? průvodců ochrnutého. Sami pomoct nemohou a v cestě ke Kristu jim brání zástup jeho zbožných posluchačů. Nikdo jim neuhne. Toho si všimněme, bratři a sestry ? my, co jsme blízko Ježíšovi, o něm automaticky nevydáváme svědectví; my můžeme taky zaclánět, překážet, bránit ostatním, aby se k němu dostali. Možná teprve, když si to uvědomíme, ustoupíme do pozadí a uvolníme cestu.
Opravdová touha se tím ale bohudíky zastavit nedá, z té nehybné hradby Ježíšových posluchačů si neudělá omluvu. Jde dál. Vlastní cestou, přímo k Ježíšovi. A my na to díky evangeliu nemusíme žárlit, naopak máme se z toho radovat a povzbuzovat v tom. Pokud Vám, hledačům Krista, v cestě k němu zavazíme, tak se s námi nezdržujte. My nejsme Ježíš. Nás můžete obejít. Hledejte svoji cestu ke Kristu. Vynalézavosti se meze nekladou.
Složit svoji naději v Bohu, neznamená složit ruce do klína, rezignovat při první překážce. Důvěra v Krista je zdrojem aktivity, úsilí, kuráže i vynalézavosti, která umí riskovat. Dodává odvahu, abychom se nebáli zkusit nevyšlapané cesty, i kdyby byly tak bláznivé, jako byla ta rozebraná střecha.
T.G.Masaryk v hovorech s Karlem Čapkem o vytrvalé činorodosti víry mluví, říká tam: Buď stále na stráži, dávej pozor, buď činný, odhodlaný, měj kuráž a neutíkej před odpovědností. Láska, pravá láska je činností, prací, spoluprací, tvořením pro jiné a pro sebe?
Další zvláštností na tom vyprávění je, že víra průvodců přichází nakonec k dobru ochrnutému. Když ji Ježíš vidí, jedná v jeho prospěch. O víře se dnes často mluví jako o záležitosti čistě osobní, soukromé. Jako by v ní šlo jenom o vztah mezi mnou a Bohem. To je omyl. Nevěříme jen sami za sebe a pro sebe. Naše víra nebo nedověra vždycky zasahuje druhé ? ovlivňuje k dobrému nebo ke zlému jejich život. A třeba o tom ani nemusíme vědět.
Připomnělo mi to jednu sestru ze soběslavského sboru. Nedlouho před svou smrtí mne žádala o křest své pravnučky. Byl v tom trochu problém. Za chvíli budou rodiče při křtu dětí vyznávat svoji víru. V naději, že skrze ni Bůh osloví i jejich děti, křtíme. Rodiče malé Lucinky ale do kostela nechodili a odpovídat na křestní otázky se neodvažovali. Vážil jsem si té jejich poctivosti. A tak nakonec Lucinku nesla ke křtu prababička. Umřela pak, když byla Lucinka ještě malá. Nemohla ji víru předat. A přesto o několik let později jsem najednou ze školy, kde se obvykle nikdo na náboženství nehlásil, přihlášku dostal, a byla to právě ona. A chodí na ně do teďka. A než jsem odcházel ze Soběslavi vedla ke křtu svojí adoptivní sestřičku. Víra její prababičky jim přichází k dobru, třebaže ona to rozhodně nijak zařídit nemůže.
A to poslední, co chci z toho příběhu vyzdvihnout: Ježíšova odpověď není prostě splněním lidského očekávání. Ti čtyři tam nepochybně přinesli svého druha kvůli uzdravení. A ono je zdraví opravdu vzácná věc. Nicméně to první, co od Ježíše slyší, je zvěst o odpuštění. A podobně je tomu v bibli často. Pokud chceme po Bohu jen, aby nám splnil, co my sami pokládáme za nejdůležitější, můžeme být zklamaní a můžeme dojít i k tomu, že je Bůh k ničemu.
Pokud ovšem bude náš vztah k Bohu opravdu vztahem důvěry, která Bohu nepředpisuje, ale naopak se od něj učí na čem v životě záleží ? pak můžeme přijmout víc, než si dovedeme přát a také objevit víc, než na co dovedeme pomyslet. Třeba to, že plnost života není jen a především otázkou zdraví ? i pro zdravého může být život hotové peklo. Nebo že i to zdraví hodně závisí na tom, jak je náš život poznamenán hříchem ? jak jej poznamenává stav, ve kterém schází láska, soucítění, solidarita. A pak budeme s vděčností chválit Krista, který hříchy odpouští, který překonává odcizení a osvobozuje nás, jak nemocné, tak zdravé, jak dospělé, tak nemluvňátka pro život radosti a naděje. Amen.