rodinné bohoslužby 20.3.2011; Jeremjáš 37-38

- DĚCKA VZPOMENETE SI, ČÍM JSME PŘI MINULÝCH RODINNÝCH BOHOSLUŽBÁCH KONČILI VYPRÁVĚNÍ? (CO JSTE TU NAKONEC UKAZOVALY OSTATNÍM?)
Komiksovými bublinami. Dneska jimi naopak začneme. Pojďte je zase ostatním ukázat. Přečtěte je a zvedněte nad hlavu:
- Když zazvoní.
- Když máte vlivné rodiče.
- Když začne hořet škola.
- Když si ředitel zrovna zavolá učitele.
- Když dostanete špatnou známku.
- Když vám ostatní budou napovídat.
- Když umíte všechno okecat.
- CO MYSLÍTE, ČEHO SE TY BUBLINY TÝKAJÍ?
Školy ? zkoušení ? a to tehdy, když jste se neučili a jste vyvoláni.
- STÁVÁ SE VÁM TO?
- A CO Z TĚCH MOŽNOSTÍ VÁM OPRAVDU POMŮŽE, KDYŽ JSTE VYVOLÁNI A NEUČILI JSTE SE?
Já vám teď nepovím, jaká je ta správná odpověď. Nechte si je u sebe. Já vám místo toho povím jeden příběh z bible, který je o podobné situaci a třeba na konci sami poznáte, co je skutečná pomoc. Pak mi tu správnou odpověď ukážete.
V tom příběhu jde ale o víc, než jen o zkoušení. Jde v něm o naději a o záchranu božího lidu, který se ocitl v hodně těžké situaci. Ne proto, že by se neučil, ale proto, že místo aby důvěřoval Bohu a držel se jeho přikázání, chtěl se mít jen dobře a jednal přitom zle. Proroci ho varovali, že to skončí špatně. Vy jste si o jednom minule v NŠ vyprávěli.
- JAK SE JMENOVAL?
Jeremiáš ? o něm to vyprávění také je.
To varování se totiž začalo naplňovat. Přitáhlo veliké vojsko sousední babylónské říše a obléhalo Jeruzalém. S izraelci to vypadalo bledě. Jenže oni místo, aby přiznali svou vinu, mysleli si, že se to přece jen nějak vyřeší. Spoléhali na mocné spojence. Doslechli se, že na babylóňany vytáhl jiný jejich mocný soused ? egyptský faraon se svým vojskem. Když se to dozvěděli i babylóňané, dokonce od Jeruzaléma odtáhli.
Izraelci jásali, někteří v tom dokonce viděli i boží pomoc. Ale Jeremiáš je varoval: ?Nemyslete si, že je všechno v suchu. Nespoléhejte se na sílu Egypťanů. Nepodvádějte sami sebe. Když nevidíte svoji vinu, nic vás nezachrání. I kdybyste všechny babylóňany pobili, stejně prohrajete. Oni se vrátí a město dobudou!?

- CO MYSLÍTE, SLYŠELI TO IZRAELCI RÁDI?
Vůbec ne. Dokonce, když Jeremiáš vyšel z města, obvinili ho izraelští velmoži, že chtěl přeběhnout k babylóňanům, že je zrádce. Zbili ho a zavřeli do tvrdého vězení, kde by jistě zemřel.
Izraelský král ? Sidkijáš ? ale přece jen chtěl znát pravdu, chtěl vědět, co na to říká Bůh, a tak do toho vězení pro Jeremiáše poslal a ptal se ho na to. Jeremiáš odpověděl: ?Budeš vydán do rukou babylónského krále.?
Neříkal to, protože by měl zlost. Nemohl jinak. Měl jen vyřídit pravdivé boží slovo. Ani zalíbit se nemohl, i když by se mu to hodilo. Prosil totiž krále, aby ho neposílal zpátky do vězení, kde by jistě zemřel. A král mu kupodivu vyhověl. Nechal ho na nádvoří jenom hlídat stráží a přikázal, aby dostával denně najíst. Nebyl zlý, jenom asi ustrašený a na boží slovo proto neuměl dát.
Na nádvoří totiž Jeremiáš dál mluvil k lidem: ?Když přijmete svou prohru, máte naději. Pokud se babylóňanům vzdáte, zachráníte se, pokud ne, je s vámi konec. Prohra je neodvratná.?
Když to slyšeli velmožové ? vůdci lidu, šli okamžitě za králem: ?Ten muž musí zemřít! Oslabuje nás! Teď, když je k obraně třeba každá ruka, bere lidem odvahu, podlamuje jejich sílu. Jenom škodí!?
A král se jim postavit nedovedl, jen si povzdychl: ?Co já zmůžu. Udělejte, jak myslíte.? A tak velmožové hodili Jeremiáše do vyschlé studny na nádvoří. Nebyla v ní voda. Jen bláto. Jen ať v něm ten zbabělec, co pořád mluví o porážce, umře.

- CO MYSLÍTE, BYL JEREMJÁŠ ZBABĚLEC?
Já bych řekl, že ne ? to by mlčel, aby se zachránil. A nebyl ani zrádce, to by tajně připravoval zradu. On mluvil veřejně a přímo, protože mu na tom lidu moc záleželo. Stejně jako Pánu Bohu. Od něho vyřizoval, že bez poznání viny a přijetí prohry není naděje. Jenomže to měli všichni za zlé poraženecké řeči.
Vlastně všichni ne. Jeden člověk to viděl jinak. Možná proto, že byl cizinec, že byl odjined. Sloužil na králově dvoře a byl z Afriky, jmenoval se Ebedmelek. Ten viděl, jak zle se k Jeremjášovi zachovali a zastal se ho u krále. A král i tuhle přímluvu za Jeremiáše vyslyšel. Přikázal Ebedmelekovi, aby ho z cisterny vytáhl. Ebedmelek to s několika muži udělal. Jeremiáš byl zase na nádvoří.
A král pro něj dokonce zase poslal. Možná doufal, že teď, když mu pomohl, řekne mu Jeremiáš něco jiného. Ale Jeremiáš vyřizoval od Boha stále totéž: ?Pokud přijmeš svoji porážku a vzdáš se babyloňanům, máte ty i Jeruzalém naději, pokud ne, je to váš konec.? Bez přiznání vlastní viny a přijetí jejích důsledků, pro vás žádná naděje není. Jejím důsledkům neunikneš.
K tomu ale Sidkijášovi chyběla důvěra a odvaha. Bál se svých velmožů, bál se babylóňanů, bál se i těch, kdo k nim přeběhli, bál se sám přiznat prohru. Jenom Jeremjášovi radil, aby o tom rozhovoru nikomu nic neříkal. Velmožové tentokrát na nic nepřišli. Ale porážku tím neodvrátil. To, co Jeremiáš říkal, se stalo. Jeruzalém byl dobyt. A bylo to mnohem horší, než kdyby na boží slovo, které vyřizoval dali a přijali, co si sami zavinili.

- CO JE TEDY SKUTEČNÁ POMOC, KDYŽ BUDETE VYVOLÁNI A NEUČILI JSTE SE? KTEROU TU BUBLINU BYSTE PODLE TOHO PŘÍBĚHU VYBRALI?
Když dostanete špatnou známku ? a když jí přijmete. V tom je totiž naděje, že poznáte, co jste udělali špatně a můžete to napravit. Zatímco když budete spoléhat na vlivné rodiče, na napovídání, nebo na požár školy, tak si připravujete jen něco horšího. Ono je lepší přijmout prohru. A nejen ve škole. Podvádět sama sebe, to je vždycky zlé ? i když se načas zdá, že to pomůže.

384 Pomoz mi můj Pane (SV 261)

Jeremiáš 37,9-10 + 38,3-4
Sestry a bratři,
vést v kritické chvíli, kdy je v sázce všechno, čím doposud člověk žil, poraženecké řeči, to je skutečně na pováženou. Každý, kdo někdy o něco usiloval a zápasil, kdo se snažil něco zachránit, by potvrdil, jak je to vražedné. Bez odhodlání, bez naděje, že je možné uspět, nejde dělat nic. Kapitulantské řeči předem všechno pohřbí.
Ale co, když je to odhodlání opravdu naivní, co když plyne jen z mylného odhadu okolností. To jsou pak ty řeči o porážce spíš výrazem realismu. Nic jiného se zkrátka dělat nedá. Hlavou zeď neprorazíš. Čím víc se osudu zpěčuješ, tím víc sám sebe zraníš. Když se s ním smíříš, ušetříš si rány a přežiješ. I tak bychom mohli to Jeremjášovské vystoupení pochopit.
To by ale asi nesmělo být součástí bible. Děti si v nedělní škole budou hned v následující úloze vykládat Ezechielovo vidění, které tomu osudovému realismu vehementně protiřečí: Hromada suchých kostí ožije. Kde my žádnou naději nevidíme, Bůh nám pro ni otvírá oči a srdce. Zve nás k ní. Nic není biblickému poselství vzdálenější, než smířit se s osudem.
S naším realismem, optimismem či pesimismem má máloco společného. Není věcí naší nátury ani odhadu.
Vychází odjinud ? z hluboké důvěry, že život a svět v pravdě koření a pravdou také stojí. Proto nejsou pro naději rozhodující naše úspěchy a neúspěchy a to, co jim nahrává nebo je popírá, ale spíš naše poctivost a upřímnost, které nás pro ni otevírají.
Pokud k nim porážka napomůže, není nic nadějnějšího. Proto může být ten hlas, který skutečně boří, který podrývá a podlamuje aktivitu, který bere vítr z plachet, hlasem naděje a pomoci. Protože bez porážky by nám vůbec nedošlo, jak jsme se pravdě odcizili. Protože úspěšnou obranou bychom jen udrželi tu iluzi, ve které podvádíme sebe sama. Neměli bychom šanci prohlédnout. Proto boží slovo jenom nepovzbuzuje a nepozvedá, ale také vybízí: Přestaň se děsit pádu, přestaň budovat obranné valy. Může jít o pád návratu, o pád k pravdě, pád do naděje. Může to být ta noc, která předchází vzkříšení.
Talmud říká: ?Padáme proto, abychom stoupali.? Bez pádu to někdy není možné. Návrat k pravdě je víc, než zachovat to, bez čeho jsme si doposud neuměli budoucnost a naději vůbec představit, co pro nás bylo doposud ztělesněním všech jistot. Ocitnout se na dně není beznadějné. Právě tam se s Kristem můžeme potkat. Proto nám ho velikonoce, k nimž vyhlížíme, na dně ukazují. Amen.