Čtení: Skutky 2,1 ? 18
text: Jan 3,1 - 9
Bratři a sestry,
nastal den letnic a my jsme tu všichni shromážděni na jednom místě. Jenom ten hukot s nebe - jako když se žene prudký vichr ? slyšet není, ohnivé jazyky se nikomu z nás nad hlavou nemrskají a kromě češtiny se tu žádný jiný jazyk neozval. A pro někoho to možná může být problém.
Celý ten příběh, který jsme slyšeli před chvílí, se mu tím pádem zařadí mezi neskutečné pohádky, mezi vyprávění, která pro svou nadpřirozenost nemají s realitou nic společného. Anebo ? na druhou stranu ? celé to naše shromáždění se mu tím pádem bude jevit jako Ducha prázdně, Duchem nenavštívené, protože tu nikdo jinými jazyky nemumlá, oheň nejen nad hlavami, ale ani v očích nepozoruje a i ty písničky mu přijdou jaksi zatuchlé.
Co s tím?
Snad by nám tu mohli pomoci naši bratři židé, s nimiž sdílíme část biblického bohatství. Víte, co z něho oni na letnice čtou? Biblický příběh o Rút ? vyprávění o snaše, která, přestože její muž zemřel, zůstává věrná a solidární se svou také ovdovělou tchýní Noemi. Opouští kvůli ní dokonce svůj rodný dům, rodové zvyky a tradice, vlastní zem i náboženství. Dává všanc naději, že by se mohla znovu vdát a získat tak v tehdejší době jediné zajištění. Následuje svou tchýni, přestože ta ji odrazuje, protože v životě s Bohem už nevidí nic jiného než hořkost. Dělá v solidaritě s ní krok do neznáma, do toho, v čem nevyrostla, do tradice, v níž je odkázána na radu druhých. Přijímá roli začátečníka, outsidera, gastarbajtra paběrkujícího na cizím.
To je trochu jiný letniční příběh ? žádný hukot, žádné plameny, nic nadpřirozeného, žádné vytržení, nic mimořádného.
No ? nic mimořádného?! Snacha, která miluje a věrně následuje tchými, i když se tím připraví o reálné vyhlídky, a to nejen kvůli dětem nebo pro klid v rodině ? copak to je běžné? Člověk, který překoná sílu zvyku, udělá krok do neznáma ne kvůli nadějím, ale aby přijal hořký úděl, jen kvůli druhému?! Dospělý, který se de facto znovu narodí ? tedy najde odvahu postavit se znovu na začátek, stát se učněm, zelenáčem mezi ostřílenými?! Člověk, který dovede vystoupit z vyježděných kolejí a bez jistoty ohledávat nové staré světy?! To je přece síla! No to je hukot! Ta musela vzplanout a zahořet!
Vidíte ? žádné sci-fi, žádná pohádka, a přece hukot, přece plameny. Opravdu letniční příběh, žádná bezduchost, a přitom tu vlastně o Duchu nepadle ani slovo, natož o plamenech či jazycích. Ono je to všechno nějak jinak!
Jsou věci nepostižitelné ? právě ty nejpodstatnější ? a my se je snažíme postihnout a nemáme k tomu nic jiného než svoje tolik omezená slova. Život má mnoho rovin a naše řeč mezi nimi lavíruje, jak dovede. Pokoušíme se vyslovit nevyslovitelné a my ? věřící i nevěřící ? se v těch slovech pohybujeme často jako Nikodém, jako slon v porcelánu. Uzavřeni ve svých představách hledáme logiku a v lepším případě se divíme a ptáme, protože narážíme na její meze. V horším případě víme své, a pak pro nás je všechno, co do toho nezapadá, předem odepsané. Jenom škatulkujeme, soudíme, shazujeme a zůstáváme bohorovně neteční ? neteční k bohatství, které nám klepe na dveře.
Zkusme to teď, přátelé v Kristu, vzít z jiného konce. Nehledat jenom potvrzení svých představ. Zkusme po vzoru biblické Rút vystoupit ze zajetých kolejí, postavit se na začátek a znovu objevovat ten neznámý biblický svět i svůj život. Možná pak skrze ten prudký vichr prohlédneme až k pohybu, který vyvedl učedníky z uzavřené společnosti, kde si jen notovali mezi sebou. Možná za ním zahlédneme tu sílu, která otevřela dveře pro setkání s lidmi venku a znamenala konec zbožnosti, která si pěstuje vlastní spásu bez ohledu na to, co se děje venku. Možná nás ty ohnivé a jiné jazyky dovedou až ke svobodnému kázání, které se z rezignace nekrčí za vraty, a také k tomu zázraku porozumění, kterému nebrání ani to, co bývá obvykle překážkou: rozdíly v národnosti, tradici, barvě pleti, v řeči nebo intelektuální zdatnosti.
A možná nás pak nebude zajímat, jak může člověk znovu vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit, ale budeme se v úžasu ptát: Jak se to může stát, aby dospělý člověk, zaběhaný, zajetý, životem omletý a ubitý, začal nanovo a jinak? Aby vystoupil ze své naprogramovanosti, aby se osvobodil z pout daností k činu spontánně ryzímu, věrnému, čistému, k upřímnosti takřka dětské? Aby se otevřel důvěře a naději?
Protože o tom je to Petrovo jeruzalémské kázání o seslání Ducha: Starci budou mít sny! Představte si to! Místo aby své letité zkušenosti vydávali za všechno a každé snění prohlásili za naivitu ? jak se to zhusta děje ? je pro ně budoucnost stále otevřená, je pro ně prostorem pro věci nové, nevídané. A stejně tak tu slyšíme o mladících, kteří prorokují, což v bibli neznamená, že by věštili budoucnost, ale že naléhavě cítí závaznost pravdy a proto vidí jasně důsledky přítomného jednání. Jinými slovy, světe div se, zlatá mládež se zasazuje o odpovědnost. A i služebníci, navyklí jenom slepě plnit příkazy, najednou svobodně ctí závaznost pravdy.
?Jak se to může stát??, ptá se nejen zmatený a nechápající Nikodém. Tak se ptáme my lidé po tisíciletí. Jsme svědky nevšedních okamžiků, vteřin věčnosti, okoušíme div života pozdviženého nad každou vypočítavost a účelovost, života překračujícího svůj stín, jaksi přepodstatněného a zbytek času k němu hledáme klíč. Ptáme se, jak na to? A všelijak se ho pokoušíme navodit.
A ono to většinou končí fiaskem. Vsadíme na spontánnost a za chvíli je z ní jen karikatura hrané svobody, která ničí, co chtěla, a místo volnosti se z ní stane diktát neformálnosti. Vsadíme na pravidla a řád a všechno zkostnatí do neživotného formalismu. Vsadíme na upřímnost a on se z toho vyklube jen křečovitě vřelý úsměv nebo neomalenost, která svoje pocity a mínění musí vždycky říct bez ohledu na cokoliv.
A při tom všem navíc vládne veliká nesvoboda a otročení jediným možným a správným šablonám a způsobům. Kdo je nezná, kdo se jich nedrží, kdo jim nestačí nebo se do nich zkrátka nevejde, ten nemá šanci.
A já se, bratři a sestry, raduji, že na tohle všechno věřit nemusím, že mohu přijmout ta slova o narození z Ducha a důvěřovat, že to zkrátka není jen na mně.
?Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.? Tak je to s tím Duchem, tak je to s tím životem z něho. ?Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.? Nemáme ho ve své moci, nemůžeme ho mít na provázku, neexistuje na něj žádný zaručený návod. Nemusíme a nemáme se kvůli němu do ničeho stylizovat. Protože je to svobodný boží dar, boží iniciativa. A my jen můžeme žít v naději a důvěře, že si nás takové, jací jsme, může Bůh svým Duchem proměnit, strnout nás k životu nevšednímu a jedinečnému. Není to iluze, děje se to. Můžeme s tím počítat, můžeme na to s důvěrou čekat. Není třeba to nahrazovat nějakým umělým vytržením. Stačí se tomu neuzavřít právě tím, že bychom si vystačili sami. Amen.