Velikonoční neděle 1.4.2018

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Žalm 116

Skutky 2,22-24 + 36

Bratři a sestry,

                Na mém předcházejícím sboru se mi jednou stala na velikonoční neděli taková trapná věc. Oproti Novému Městu to byl maličký sbor, a tak jsme byli vděční za všechno nové, co vzniklo. Tehdy se podařilo dát dohromady pěvecký sbor. Ženy, nejen ze sboru, se začaly scházet a nacvičovat. Vedla je paní učitelka Ježková ze ZUŠky. Také nebyla ze sboru a o víře a o církvi toho moc nevěděla. Ale byla to skvělá ženská. Před těmi velikonocemi mi postupně posílala písničky, abych je pro sbor nakopíroval. Já to dělal vždycky ve chvatu mezi jinými povinnostmi, ani jsem se na ně pořádně nepodíval. Až když jsem si v týdnu před velikonocemi dával bohoslužby na neděli dohromady, půjčil jsem si je od Rutky, abych je do pořadu bohoslužeb zařadil. A jak na ně koukám, tak ve mně najednou hrklo. Byly to samé písničky o ukřižování, o utrpení, o smrti. Zkrátka samé velkopáteční písničky. Jenomže sbor měl zpívat na neděli vzkříšení! Co teď s tím? Změnit se to už nedalo. Navíc jsem nechtěl ty ženy zklamat.

                Seděl jsem u stolu, hlavu v dlaních a v duchu si nadával, že jsem se, já blbec, na ty písničky nepodíval pořádně dřív. To bude ta radost ze vzkříšení pěkně pohřební! Jsem to ale nemožnej farář! Ani ty bohoslužby neumím dát pořádně dohromady.

                Jak jsem si tak sám nad sebou zoufal, začalo mi ale docházet, že je v té nešťastné situaci možná víc moudrosti, než v mých představách o tom, jak by to mělo ideálně být. Vždyť si to neprotiřečí. Právě naopak. Pokud má být poselství o vzkříšení opravdu křesťanské, pak ho nejde od ukřižování oddělit. Tak je to přece i v bibli. Mládenec v hrobě říká ženám: „Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován? Není zde, byl vzkříšen.“ A Petr končí svoje svatodušní kázání slovy: „Ať tedy celý Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“ V bibli vzkříšení smrt a utrpení jednoduše neškrtá a nevymaže, naopak je potvrzuje. V naší víře nejde o vzkříšení života ledajakého, ale právě toho, který byl ukřižován. To nám asi často uniká.

                Ať už v ně věříme, nebo je považujeme za pohádku, vidíme v něm jen možnost, jak přežít všechno, i svou smrt. Splývá nám s životem po životě, nebo po smrti. Jakoby to byla jen odpověď, která dává za pravdu touze po životě, ve které bychom rádi unikli všemu, co nás ohrožuje a omezuje, zbavili se každé zátěže a překonali i smrt, která představuje poslední překážku.

                Jenomže tak to není. Velikonoční  příběh naopak ukazuje, jak právě tato touha ve své bezohlednosti přivedla Ježíše na kříž. Velekněží a zákoníci chtěli zachránit tradici, chrám a národ a tak se rozhodli Ježíše zlikvidovat. Učedníci se báli o život, a tak se rozprchli. Petr si přál žít, a tak Ježíše zapřel. Pilát nechtěl mít žádné komplikace, přál si klid, a tak Ježíše vydal, ačkoli byl přesvědčen o jeho nevině. Zástupy toužily po obětním beránkovi, který za všechno může, a představitelé lidu jim ho dali. Stačilo jen volat: „Ukřižuj!“

                Vzkříšení nepotvrzuje tuhle bezbřehou touhu zachránit se a všechno přežít, ale naopak toho, kdo jí nepodlehl, kdo z lásky a ve věrnosti Bohu i lidem o život přišel. Nad takovým životem, ve kterém hraje větší roli věrnost, než touha přežít, ztrácí smrt svoji moc. Jemu dává Bůh za pravdu a přisuzuje mu nejvyšší moc a naději.

                Tak to píše apoštol do Filipis: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno…“

                Nakonec bylo dobré, že ty písničky nebyly podle mých představ, že nám paní učitelka Ježková bezděky nedala při vzkříšení zapomenout na ukřižování a Velký pátek. Tahle neděle ho neškrtá, ale odhaluje jeho slávu: Vzkříšen byl právě ukřižovaný. Dnešek není svátkem života, který se zbavil všech mezí a komplikací, ale oslavou vítězství a moci života, který v lásce, solidaritě a pro druhé přijímá komplikace až k smrti. To je život, na který smrt nemá.

                Vzkříšení je, bratři a sestry, nadějí pro každého, kdo je ochoten nechat si život komplikovat pravdou, láskou, věrností a odpuštěním; pro každého, kdo se nevzdává pout k druhým lidem, i když ho omezují a představují trápení. Může se jednat o životního partnera, který selhal. Může se jednat o děti nebo o nemohoucí rodiče. Může se jednat i o veřejnou odpovědnost. I ta je projevem solidarity s druhými. To všechno může být jistě ubíjející. Ale právě ten život ubitý není marný a není bez naděje. I když ta se nám třeba ztrácí, tak jako se ztrácela Ježíšovi na kříži. Ale je to taková síla, na kterou ani smrt prostě nestačí. „Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.“

                A zase je třeba Petrovi pozorně naslouchat. Petr říká „Bůh ho vzkřísil“. Ježíš se nevzkřísil sám. Nezachránil se sám. Nepovstal z hrobu vlastními silami. Petr nemluví o úspěchu vlastního úsilí o záchranu, které se nakonec, byť neuvěřitelně, přece jenom prosadí a na smrt vyzraje. Petr káže o naději jako o božím díle, jako o daru. Naděje nezáleží na tom, jestli si ji udržíme, přichází navzdory tomu, že se člověk cele vydal a prohrál. Jen díky tomu, že se Bůh k té věrnosti, která je na dně, přiznal.

Vzkříšení je nečekaný dar, který se dostává právě ubitým, kteří si sami nepomohou, nezkušeným a vyčerpaným, jak o tom zpívá žalm, který jsme slyšeli od stolu Páně: „Hospodin je ochránce nezkušených; byl jsem vyčerpán a dopřál mi zvítězit.“ Právě na dně svých sil můžeme poznávat, že naděje není naším dílem. Právě tehdy, když nás obklopila tma bezvýchodnosti, můžeme prožít, že jsou východiska, na která sami nemáme a kterých bychom se vůbec nenadáli. Právě když začínáme pochybovat i o své důvěře, můžeme objevit, že se nedržíme sami.

A v tom je úžasná svoboda. Smrt nás totiž, jak říká list Židům, drží po celý život v šachu. I když si to neuvědomujeme, diktuje nám, jak žít. A nejenom v té vyhrocené podobě, kterou ilustrují pašije, kdy ze strachu před smrtí dovedeme druhé opustit, zapřít, vydat i zabít. Ten diktát má i mnohem skrytější a zdánlivě nevinnější podobu. Například v touze hlavně si užít, protože život přece netrvá věčně, kvůli které často vzdáváme věci skutečně krásné a silné, protože se zdá, že nás o tu možnost připravují. Nebo v touze přece jen tu po sobě něco zanechat, něčeho dosáhnout, vybudovat si pomník, který nás přežije. Tomu jsme schopni obětovat opravdu mnoho a často nám až pozdě dochází, že jsme se tak vzdali toho jediného, na čem skutečně záleží.

Kdo poznal, že se nedrží sám, ten může být od tohoto diktátu svoboden. Nemusí žít jen pro svoji záchranu, ať už za ni považuje cokoli. Může žít s důvěrou svobodně a věrně, pro druhé, bez obav, že o něco přijde. A i kdyby přišel, ocitl se na dně a nevěděl kudy dál, tak už ví, že to není jen na něm, že se díky Bohu může objevit východisko, o kterém nemá ani šajn.

To je, bratři a sestry, ten nový život, ke kterému můžeme díky vzkříšení povstat – život nenadiktovaný smrtí; život, ve kterém, i když umíráme, nemá nás smrt ve své moci; život svobodný pro lásku a věrnost, které nemusí pohřbít ani naše touha po vykoupení, protože to naštěstí není na nás. Stejně jako ty písničky. Amen.