Velký pátek - kázání 2.4.2010

Čtení: Marek 15,24 ? 39
text: 1.Korintským 1,18 - 25
Sestry a bratři,
naše současnost je zprávami o tragediích a smrti přesycená. Ne snad, že by se jich dělo víc než dříve, ale svět se kvůli všudypřítomným médiím stal jednou velkou vesnicí. Všechno se k nám ihned donese. Ani to asi nejsme s to vnímat. Schopnost být plně při věci tím neroste, spíš otupuje.
Před smrtí, která hrozí člověka osobně zasáhnout, naše doba spíš uhýbá. Doma se už tolik neumírá. Umírající přenecháváme odborníkům. V nemocnici obestaví smrt plentou a počet pohřbů bez obřadu stoupá.
My k ní ale dnes s mnoha těmi, kdo drží památku smrti Kristovy, upíráme svojí pozornost. Naše víra nás vede k tomu, abychom se s bolestí a smrtí konfrontovali. Nejsou jen něčím, co se nám z vnějšku vnucuje a čemu bychom se měli bránit, abychom si uchovali víru. Velký pátek nám je odhaluje jako součást její podstaty, možná vůbec tu nejdůležitější součást.
Proto si teď chceme vedle všech tragédií, které skrze sdělovací prostředky jenom evidujeme, připustit v pašijním příběhu smrt k tělu, bytostně se s ní potkat, pozorně vnímat vše, co obnáší a čím nás zasahuje. Důvěřujeme, že je to k našemu užitku. Doufáme, že to pro víru není hrozba, ale naděje, že právě díky tomu se může prohloubit a pročistit.
Jenomže, co to, sestry a bratři, znamená připustit si bolest a smrt k tělu?
Nechat se oslovit jejich očividnou hrůzou? Bičování i ukřižování byly nepochybně kruté. Stěží si dokážeme představit bolest, jaká je provázela. I to, co se do naší představivosti vejde, ale stačí, aby to člověka zasáhlo. A možná teprve tváří v tvář tomu obnaženému utrpení začínáme tušit závažnost jednání, které se na něm podepsalo.
Dokud před sebou nemáme vražedné důsledky sebejisté zbožnosti, touhy ospravedlnit se a vyhnout se nebezpečí, opatrnosti, která vzdá solidaritu, když by jí měla ohrozit, nechuti přijmout odpovědnost za riskantní rozhodnutí nebo mentality davu, ve které člověk bezmyšlenkovitě opakuje, co se říká, dotud se nám často jeví jen jako nevinné prohřešky. Až když vidíme jejich otřesné následky, dojde nám jejich hrůza. Ze zjevného utrpení se může zrodit pravdivá lítost, bázeň i úcta. Proto se možná Mel Gibson,
pokud mu neupřeme upřímnost, při filmovém zpravování pašijí snažil vylíčit tak naturalisticky všechnu jejich hrůzu.
Evangelia ale kupodivu s jeho podáním zřetelně kontrastují. Kristovu popravu líčí velice střízlivě. O ranách, o krvi, o smrtelném potu se ani nezmíní. Líčení zsinalých tváří a zohaveného těla, které se objevuje ve zbožných písních i v našem zpěvníku, a stalo se zdrojem celé mystiky Kristových ran, v nich nenajdete. Jakoby si evangelisté v tomto ohledu uložili půst, jakoby se spíš chtěli vyvarovat zjitření citů.
Ono je také oslovení očividnou hrůzou velmi dvojsečné. Nemusí člověkem jen otřást, on pod jeho tíží může také otupět, nebo nabýt dojmu, že se závažnost utrpení odečítá jen z jeho množství nebo hrubosti. Pak by ale ani Ježíšovo ukřižování nebylo nijak významné. Ukřižování byl tehdy běžný způsob popravy. A ve srovnání se Spartakovým povstáním, kdy bylo ukřižováno na šest tisíc otroků, by nestálo za řeč. To, co se jeví jako mocný apel, může také skončit v netečnosti.
Má nás tedy snad konfrontace s Kristovou smrtí oslovit právě svou střízlivou vyrovnaností, klidnou odhodlaností, smířeným odevzdáním? Máme v jejím světle vidět svoje přirozené obavy ze smrti, strach z bolesti a trýznivé otázky, které nás napadají při setkání s utrpením, jako nedostatek víry? Je jejím ideálem bezvýhradné spolehnutí, kterým nic neotřese?
Víra je bezpochyby silou, která osvobozuje od strachu i z tísně a pomáhá v nich obstát. Příkladů bychom v celé bibli našli mnoho. A evangelijní podání pašijí tentokrát jistě obsahuje momenty, které tímhle směrem míří. Lukáš zachycuje, jak se Ježíš na kříži modlí za své trýznitele a s obdivuhodnou důvěrou pak volá: ?Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.?
Jenomže Marek - evangelista, z něhož jsme četli - udělá i tomuhle čáru přes rozpočet. Zachycuje ještě jiné Ježíšovo slovo z kříže: ?Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?? Otazníky a trýznivé pochybnosti nejsou jen provokací posměváčků a selháním malověrných, vycházejí z úst samotného Krista.
A když sledujete příběh jeho utrpení, vychází najevo, že právě okolo téhle otázky, okolo otázky po boží přítomnosti, se tu všechno točí. Týká se jí výslech před veleradou, výsměch vojáků, urážky a posměšky kolemjdoucích a zákoníků pod křížem a
nakonec ji vysloví Ježíš sám. Kde je teď Bůh? Kde je teď jeho moc? Ztratil se? Nedosvědčuje všechno to utrpení a bezmoc jenom to, že tu není ? pro tehdejšího člověka: že není právě s tímhle Ježíšem z Nazaréta; pro dnešního rovnou, že vůbec neexistuje? To jsou otázky, které nám bolest a smrt kladou, připustíme-li si je skutečně k tělu. S nimi se dnes máme potkat.
Velký pátek nám nepředkládá utrpení jenom jako předmět soucitu nebo hrdinství, předkládá nám ho jako otázku po Bohu. Může být v téhle chvíli vůbec přítomen? Co jsme s to říct o Bohu v přítomnosti té mlčenlivé hrůzy násilí, výsměchu a bolesti? Co je uprostřed ní vůbec možné vyznat?
Boha všemohoucího? Boha silného, milosrdného, zázračně uzdravujícího? Boha jako záruku bezpečí a pokoje? Boha jako odpověď na všechny otázky? Jde to? Neztrácí se nám právě v té chvíli? Není tahle samozřejmá víra uvedena utrpením do krize?
Někdo možná rozhodně řekne, že ne. Odmítne pochybnosti jako projev nevěry. I uprostřed světa, kde se děje tolik hrůz a bezpráví, bude odhodlaně mluvit o boží prozřetelnosti a ochraně. Ale je to opravdu projev pevné víry? Nebrání přitom jen svůj klid, aby tím utrpením nebyl zasažen? Není to spíš strach? Nebo snad může být služebník nad svého Pána? Tomu našemu se totiž Bůh v této chvíli ztrácel. To jsme opravdu ve víře kovanější než on?
Nebyli bychom pak spíš mnohem blíž než jemu těm posměváčkům pod křížem, kteří právě na záchraně jako podmínce víry trvají?
Ale zázrakuchtivost, zbožnost, která Boha spojuje pouze s happy endem, s úspěchem a záchranou, zůstala nenaplněna. Ježíš vydal mocný hlas a skonal. A my, kteří ho přijímáme jako svého Pána, to nemůžeme zdůvodnit ani nedostatkem důvěry, ani v tom nemůžeme vidět trest za jeho viny. My v tom musíme hledat Boha ? v té opuštěnosti Bohem, v té úzkosti, která nemá žádnou odpověď, v té temnotě smrti.
Nemůžeme od nich utéct ani s tím, že tohle přece ještě není celé. Nemůžeme se jenom utěšovat: ?Počkejte pozítří, to konečně uvidíme, kdo je Bůh.? Zase ho poznáme v jeho síle, tohle bylo jen intermezzo, aby vynikla její moc. Kdepak. Evangelium říká jasně, řečí, které tehdy každý rozuměl, ne až v neděli vzkříšení, právě teď a teprve teď máte Boha přímo před očima. Chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů. Ta opona, která doposud oddělovala
svatyni svatých, která bránila pohledu na nezahalenou slávu boží, která každému názorně připomínala, že nemá plný a otevřený přístup k Bohu, je pryč.
Právě v tom okamžiku naprosté vydanosti, kdy se Ježíš už ani v sobě neměl o co opřít, ani to pověstné světýlko v duši si nebyl s to uchovat, se Bůh odhaluje, dává se cele poznat. Aby to evangelista podtrhl, hned vypráví, že se to také stalo: Když uviděl setník, který před ním stál, že takto skonal, řekl: ?Tento člověk byl opravdu Syn Boží.?
Poprvé to v evangeliu vyzná člověk sám od sebe a není třeba to uvádět na pravou míru. Doposud po každém zázraku, po každém uzdravení, dokonce i po vzkříšení dcery Jairovy musel Ježíš své nadšené vyznavače brzdit: ?Ne abyste o tom někomu řekli, tohle ještě není ono, to není celé, to může vést jenom k omylu.? Až teď může to vyznání zaznít bez nebezpečí sebeklamu nebo přímo ďábelské lži.
Ano, bratři a sestry, až tady jsme u jádra naší víry. Nevyznáváme prostě sílu, ať už vnější nebo vnitřní, fyzickou nebo duchovní. Vyznáváme a kážeme Krista ukřižovaného, boží slabost, která je silnější než lidé. Ne mimo ni, ale právě v ní Bůh vítězí i nad tím, co nás ovládá víc, než si vůbec dokážeme přiznat ? nad touhou zachránit sebe sama, nad naší lidskou potřebou být silní, kterou nám diktuje strach. Na ní přece láska a věrnost v našich životech troskotají. Kvůli ní bývají v našich životech slabé a právě v tom, čeho jsme schopni. Máme sílu se jim vzepřít, abychom si své opory uchovali. Až v Kristu všech opor zbaveném, až Bohu, který je raději slabý, než aby se záchrany druhých vzdal, je láska skutečně silná.
Právě Bůh na dně potvrzuje naši důvěru, že se i na dně i s Bohem setkáme, že nás od lásky Kristovy nic neodloučí. Nevzdávejme se té boží slabosti, nespěchejme od ní, neuhýbejme před ní. Je moudřejší být s Bohem blázen, než mít na všechno zbožnou odpověď a lásce přitom podrážet nohy. Amen.