Vojtěch Hrouda, 23. 8. 2009, Gn 26, 15-25 (Izák ? spory o studně)

Kázání:
Ty zasypané studny! Pelištejci zasypali všechny Abrahamovy studny. A zasypali je prachem. Víme, co je prach ? drobná zrnka hlíny bez vody. Když dlouho neprší, je prach všude, na zemi i ve vzduchu? zdvihá se, víří ve větru, pokryje všechno? vleze do úst a skřípe mezi zuby... Když je řeč o prachu, tak se nám vybaví verše z prvních stránek Bible: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země (Gn 2,7). A taky: Prach jsi a v prach se navrátíš (Gn 3,19). Tam, kde je jenom prach? ta hlína bez vlhkosti, která nedrží pohromadě? tam nemůže být život. Tam život ještě není a nebo už není?
Izák stál nad mrtvým, zaprášeným místem v Geraru. Dříve tu byla studna, kterou dal vykopat jeho otec. Filištíni tu studnu bůhvíproč zasypali, zničili. Voda se stáhla zpátky do země, není po ní ani památky. S vodou odešel i život. Byl zmařen. Navrátil se v prach. Propadl se do nicoty. Opět zvítězil Chaos.
Biblické příběhy mluví nejenom o tom, co bylo mezi Bohem a člověkem tehdy, ale i o tom, co je mezi Bohem a člověkem dnes. Izák stál nad zasypanou studní, my stojíme třeba před zpustlým statkem. Hospodářství zchátralo, protože z něj někoho vyhnali. Nebo v tom domě prostě někdo zestárl a umřel. A najednou tu nebyl nikdo, kdo by se den za dnem staral, kdo by hospodářství s láskou spravoval, obnovoval a udržoval. Začalo zatékat do střechy, pak opuštěné místo kdosi vyraboval, okolí zarostlo náletem a kopřivami. Ještě nedávno se tu žilo, ale skončilo to? Jistě taková místa sami znáte?
A znáte je i v jiném provedení: ? zámky jako kasárna, prasečák na místě piety, barely s toxickými odpady ve zpustlých drůbežárnách, kontaminovaná zem, vysušené mokřady, města zničená válkou ? a mohl bych pokračovat donekonečna. Tam všude zvítězil Chaos. To jsou ty zasypané studny z Geraru v novodobém provedení?
Totéž se může stát v rovině osobního života. Našeho ducha někdo zasypal? jako tu studnu. Možná jsme to dokonce byli my sami, když jsme zapomněli na Boha. Nebo jsme prostě vyschli. Pomalu, postupně, takřka nepozorovaně. Duch se stáhl kamsi dolů pod zem a s ním odešel i život. A teď stojíme nad mrtvým, zaprášeným místem v Geraru, jako tehdy Izák. Stojíme sami nad sebou a divíme se, co se nám to vlastně stalo?.
Vypadá to jako konec? Jenomže to není konec! Ano, prázdnota chaosu nás děsí. Barbarství nás přivádí k zoufalství. Jenomže tohle naše zoufalství, to je jenom taková slupka na povrchu. Jenom taková neprůhledná clona, kterou máme před očima, takže nevidíme, co je tam dole. V hlubině je Naděje! Tak jako je pod Saharou jezero! Tak jako je pod tím prachem, kterým Filištíni zasypali studny, pramen vody. Ta Naděje někdy vytryskne sama a my jenom zíráme. Jako pramen ze skály. To jde Bůh za námi. Jindy musíme vstát a uvolnit pro Naději cestu. Teprve když začali Izákovi muži kopat, narazili na vodu. Takže, to zoufalství, to je jen opona, slupka, povrch ? taková krusta na nekonečném hlubinném oceánu Boží naděje.
Zdá se, že to je nezvyklý obraz Boha. Bůh v něm není na nebi, nahoře, odkud nás vidí nebo odkud sestupuje. Bůh je pod povrchem, v hlubině. Bůh JE ta hlubina! Hlubina existence, hlubina života, hlubina v nás samých. Dobře, to je teologie, ale co my s tím, když opravdu stojíme před zničeným domem, nebo když zchátral náš duch, nebo když vyschla naše víra. Když hledíme na zkázu statků nebo ducha. Na zkázu venku nebo uvnitř. Když stojíme nad studnou zasypanou prachem. Kde je naděje?! Kde je naděje, když před sebou vidíme jen zmar, trosky a prázdno. Kde je Bůh, když je všechno rozbito, když všechno skončilo. Kde je Bůh, když Boha nevidíme!
Vraťme se k Bibli, k příběhu. Izák věřil zaslíbení, které dal Hospodin jeho otci Abrahamovi: V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny národy země (Gn 26,4). Izák poslechl Hospodina a usadil se jako host v Geraru, u Pelištejců. Poslechl dokonce i přesto, že se bál, aby ho kvůli jeho krásné ženě nezabili. Izák předstíral, že Rebeka je jeho sestra, ale když se na to přišlo, tak neutekl ani nezapíral. Udělal to, co málokdo umí ? přiznal se ke své zbabělosti, ukázal na sebe, ne na jiného.
Když ho nakonec Abímelek vypověděl ze země, pokorně odešel. Vydal se po stopách svého otce Abrahama, aby navázal na rodový odkaz. Obnovoval staré otcovy studny. Když ale Izákovi služebníci vykopali první studnu, pelištejští pastýři je vyháněli. Izák to přijal? zřejmě se nehádal, ustoupil, zachoval se moudře, snášenlivě... Dost možná, že pak jeho lidé brblali, že ho měli za slabocha a zbabělce. Unesl to. Začali kopat druhou studnu, v naději, že Hospodin je s nimi. Dopadlo to stejně, zase je vyhnali. Byli znovu na začátku, s další trpkou zkušeností. Izák se opět nehádal a opět ustoupil. Začali kopat potřetí?
Kde je Bůh, když Boha nevidíme? Kde je Bůh, když vidíme jenom trosky a nicotu?? Nemáme odpověď, máme příběh:
Izák věřil Božímu zaslíbení. Izák poslechl Hospodina. Izák se bál, a tak kamufloval pravdu. Pak to vzal na sebe, nesl důsledky. Byl hostem, ale pokorně odešel, když ho vyhostili. Vrátil se k odkazu otce, když se pustil do obnovy jeho studní. Začal hloubit. Dokázal se opakovaně vzdát výsledku svého úsilí. Ustoupil ve jménu pokoje a snášenlivosti. Byl trpělivý a houževnatý. Poděkoval Hospodinu ? postavil mu oltář a vzýval jeho jméno. Takže? Kde je Bůh, když Boha nevidíme? Bůh byl s ním! Proto Abímelek později v Beer-šebě Izákovi řekne: Shledali jsme, že je s tebou Hospodin (Gn 26,28).
Izák vyhazoval prach z mrtvých studen. Postavil se na odpor silám zmaru a nicoty. Rozhodl se bojovat proti Chaosu. Neklesl při prvním, ani při druhém neúspěchu. Nenechal se odradit a zkoušel to znovu. A nebál se Filištínů.
? a vydal se tak na cestu k Hlubině. Vzal vážně Naději, kterou neviděl. Spolehl se na to, co si nemohl ani naplánovat ani pojistit. Izák věřil! Věřil, že Hospodin je s ním! Na to vsadil všechno. A přineslo to plody:
Nejprve prostor. Do třetice se historie neopakovala. Když Izák vykopal třetí studnu, nikdo se nepřihnal a nekřičel. Co to děláte! vypadněte! Tu studnu nazvali Rechobót, to je Prostorná. Stala se symbolem darovaného prostoru. Když je prostoru nedostatek, tak je těsno. Platí to nejen pro vnější prostor, ale i pro vnitřní prostor v nás. Jeho nedostatek prožíváme jako stísněnost, úzkost a svázanost. Kéž i nás víra vysvobozuje z úzkosti. Kéž mnozí naleznou sami v sobě prostorný domov, kde budou umět spokojně žít.
Druhým plodem víry je Život. U studny Rechobót Izák řekl: teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli rozplodit. Dar země souvisí s darem života, který má nyní své místo. Život může být najednou žit v plnosti. Může růst a prosperovat. Platí to nejen pro plození dětí, ale platí to opět i pro vnitřní život. Kéž i nás vede víra k vnitřnímu oživení, k radosti ducha. Kéž mnozí mohou uhasit svou žízeň vodou života. Vodou, která se v nich stane pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.
Třetím plodem víry je Pokoj. Je to pěkně slyšet z konce Izákova příběhu ? (v. 26-33 ?)
Pokoj je zde plodem víry, která vytrvala v Naději. Pokoj se zrodil z Izákovy pokory, snášenlivosti a trpělivosti. Kéž i nás dovede víra k tomuto pokoji, stejně jako mnohé další ?.
Amen